www.004.cz >Lesbická literatura > Strubel, Antje Rávic: Chladnější vrstvy vzduchu

Autor: Waky <>, Téma: Lesbická literatura, Vydáno dne: 12. 06. 2017
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Novela německé autorky zavádí čtenáře do letního dětského tábora ve Švédsku, kde pracuje jako brigádnice i hlavní hrdinka Anja. Ta se zde setkává se zvláštní ženou, která si ji podmaní svým kouzlem.

Novela německé autorky (vydané 2008 v nakladatelstvím Kniha Zlín) zavádí čtenáře do letního dětského tábora ve Švédsku, kde pracuje jako brigádnice i hlavní hrdinka Anja. Ta se zde setkává se zvláštní ženou, která si ji podmaní svým kouzlem. Připomíná spíše dítě nebo pohádkovou bytost, svým městským oblečením a křehkou vizáží i projevem se odlišuje od drsných vodáků v goratexových kalhotách a gumácích, mluví v hádankách a neprozradí Anje ani své jméno, nikdo neví, kde se v táboře vzala ani kde bydlí, není čitelné, zda je opravdu tak naivní nebo psychicky nemocná, zda Anju skutečně považuje za chlapce (oslovuje ji v mužském rodě a říká jí „Šmol“) nebo zda je to součást rafinovaného svádění, podle naznačeného konce je možné, že snad nakonec ani neexistovala a je jen projekcí Anjiných představ.
Prostředí letního tábora je provizorní (ničím jiným být ani ze své podstaty nemůže). Podobně provizorní jsou i životy brigádníků, kteří přijeli do Švédska z bývalé NDR na inzerát v novinách, a všichni jsou nějakým způsobem zkrachovalé existence. Jsou vesměs bez zaměstnání a utíkají od své minulosti, od nové reality postkomunistické skutečnosti, v níž si nedokázali najít místo, od nevydařených rodinných vztahů a pocitu vlastního selhání. Anja je na tom podobně, je jí třicet a „ráda slyší, když někdo říká, že být sama v tomhle věku je normální, a pociťuje paniku, když to někdo neřekne“, přišla o místo osvětlovačky v divadle a nemůže sehnat nové zaměstnání, neví si příliš rady se svým životem a prožívá neutěšené večery v lesbických barech a se známostmi na jednu noc, které ji nudí a ničím nenaplňují, ale je schopna si tuto neutěšenou pozici alespoň připustit, na rozdíl od většiny ostatních táborníků, kteří si namlouvají, že se na tomto místě ocitli z lásky k přírodě a životu daleko od civilizace – a přitom jsou rádi, že vůbec mají práci (sice špatně placenou, ale nějakou) a že mohou v tomto provizoriu řešení vlastních životů odsunout na později. Namlouvají si, že jsou kamarádský tým, a přitom se navzájem pomlouvají a jeden druhému nevěří.
V provizorním prostředí daleko od domova, bez většiny atributů, které dávají lidské existenci zdání zakotvenosti a smyslu, vyvstává nevyslovená, ale přítomná otázka po vlastní identitě – kým kdo vlastně je. Anja se pod zorným úhlem Siri (tak tajemnou ženu nazvala) začne samu sebe vidět jako dospívajícího chlapce (tento dojem umocní, když si zkouší v obchodě pánskou košili a uvidí samu sebe v zrcadle), což se dá přečíst buď jako zprávu o genderové rozkolísanosti jí jako lesby, ale i o možné rozkolísanosti identit každého z nás (přičemž řadu z takových identit si nikdy ani nepojmenujeme, jednoduše proto, že se po nich nikdy neptáme a nenapadne nás o nich vůbec přemýšlet). Chlapec Šmol je k tomu ještě nevinný a čistý, není mu třicet a nevláčí s sebou náklad cynismu a zklamání, může přistupovat ke světu i k druhým s důvěrou a bezprostředností ... to je možná trochu klišé, stejně jako hádankovitá nečitelnost Siri (podobné postavy se v literatuře a v divadle objevují až příliš často).
Vlastní identitu hledají i ostatní členové táborového týmu a protože si to nepřiznávají, vymezují se spíše negativně než pozitivně – tím, že vyloučí někoho, kdo nepatří ke společnosti a jejím uznávaným normám, si dokazují, že do ní sami přes všechnu problematičnost a bezútěšnost svých existencí patří. Onou vyloučenou osobou je Anja, která se od nich odlišuje jak osobnostně, tak svou homosexuální orientací. Vyloučení neprovedou nijak ostentativně, protože to není spolek homofobních extremistů, ale skupina normálních lidí na začátku jednadvacátého století, kteří si své homofobní tendence ani nepřipustí, a tudíž předvedou ukázku jednání, jež se nazývá „tolerance po určitou mez“: Všichni v táboře o Anjině lesbické orientaci vědí a zdánlivě s ní nemají vůbec žádný problém, Anja se před nimi může normálně vyjadřovat a nikdo to nijak špatně nekomentuje, když ji ale začne v táboře navštěvovat Siri, začnou padat skryté narážky, Sirina nevinná přítomnost vadí (třeba „kvůli dětem“, třebaže se samozřejmě neděje vůbec nic, u čeho by děti nemohly být) a jednoho dne kdosi napíše na veliký gumový míč nesmyvatelným fixem nápis „NO GAYS“ – na tomto incidentu je příznačné, že se k nápisu nikdo nehlásí, všichni jeho autorství popírají : „-Možná si s ním hrály děti, odtušila Svenja. –Nebuď tak upjatá. Víš, že tu máme rádi všechny, černý, bílý, indiány, tlustý, hubený, nebo se ti snad někdy stalo, že by proti tobě někdo něco měl?“ Nápis ale přesto existuje, nejde smýt a tudíž je s míčem na hlavním táborovém prostranství jaksi stále přítomný.
Homosexualita není něčím, co Anju od ostatních bytostně a zásadně odděluje jako skutečnost. Jako vydělující prvek slouží spíše ve funkci znaku, něčeho, co je označené jako nezapadající a nějakým způsobem nemístné (byť to nikdo ze zásady nevysloví). Pod úhlem pohledu na sebe samu jako na chlapce Anja znovu přemýšlí o nedávném trapném incidentu, kdy ji obtěžoval ve stanu jeden z vedoucích a dochází k závěru, že po ní netoužil jako po dívce, ale právě po chlapci, a ona pro něj byla chlapcem v „dosažitelné podobě“ – nikoli proto, že by o něj měla jakýkoliv zájem, ale proto, že ženu svádět „smí“ (třebaže by chtěl raději chlapce, kterého mu Anja připomněla). Tento její závěr mohl být ovšem pouhou spekulací, to se ale nedá říci o druhé příhodě, když se ji nepokrytě snažila k erotickým hrátkám přimět Svenja, která k tomu použila dokonce i vydírání. Anja poté pochopila, jak důležitou roli hrají právě meze a potřeba se zařadit:
"Zdálo se, že Svenje jde o víc. O meze. O vzrušení z překračování mezí a z toho, jak se při tom cítí mizerně. Jak prosté. Svenja už svou mez překročila. A objasnila mi zásadní rozdíl mezi námi dvěma. ... Rozdíl spočíval v tom, že Svenja se nikdy nevzdá. Může být nezaměstnaná, bez prostředků, nešťastná a opuštěná uprostřed lhostejné společnosti, ale nikdy ji neopustí touha do té společnosti patřit.“
V rozboru by bylo možné pokračovat, např. oceněním jazyka, především v popisech švédské přírody. Kritikám musím připsat k dobru, že v tomto případě vesměs nepomíjejí lesbický prvek hlavní postavy i jejího vztahu k tajemné Siri. Novela Chladnější vrstvy vzduchu, která byla jako jediné autorčino dílo přeložena do češtiny, byla oceněna i literární kritikou, v roce 2007 získala cenu Hermanna Hesseho.