www.004.cz >Můžeme porozumět? > Rodiče se svěřují

Autor: -mpo->, Téma: Můžeme porozumět?, Vydáno dne: 04. 07. 2005
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Máme tři syny, dva jsou homosexuálové. Když měl nás prvorozený syn osmnáctiny, řekl nám, že je homosexuální. Manželova reakce byla jednoduchá: "Bože, jsi si jistý?" Moje reakce byla úplně opačná.

Příběh matky dvou gayů

Máme tři syny, dva jsou homosexuálové. Když měl nás prvorozený syn osmnáctiny, řekl nám, že je homosexuální. Manželova reakce byla jednoduchá: "Bože, jsi si jistý?" Moje reakce byla úplně opačná. Měla jsem silné tendence vyčítat si, že je to moje vina a selhání. Zajímali jsme se s manželem o to, kde jsme udělali chybu nebo se zmýlili. Vždy jsme byli velmi otevřená a milující rodina a já jsem si dělala starosti, aby se příbuzenstvo s naším prvorozeným synem chtělo dál stýkat a aby jeho homosexualita rodinnou pohodu nenarušila. Spolu s manželem jsme měli velké starosti o jeho budoucí štěstí a úspěch v zaměstnání. Brzo jsem si uvědomila, že náš syn je pořád stejná osoba a to, že je gay, nemění nic na tom, že ho pořád miluji jako svého syna, ať je jakýkoliv. Nicméně porozumění a vyrovnání se s tímto stavem přišlo mnohem později. Náš syn nás seznámil s rodiči svého přítele. Cítila jsem, že už nejsem sama, diskuse a synova otevřenost dovolily klást otevřené otázky a já se dozvěděla všechno potřebné. Také jsem si obstarala nějaké čtení, abych lépe porozuměla tomu, o co vlastně jde. Bylo to obtížné, ale kladné a důležité období v mém životě. Nalézala jsem informace a svět se měnil. Trvalo to dlouho a musela jsem mít mnoho trpělivosti. Dnes jsem šťastná, když mohu říci, že členové naší rodiny k sobě mají ještě blíž než dřív a že naše příbuzenstvo je mnohem otevřenější.

Příběh otce lesbičky

Jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že má dcera je lesbička? To je těžké říct. Směsice příšerných pocitů. Má první myšlenka byla, že bude mít dost obtížný život. Obával jsem se, že bude trpět následky své odlišnosti: Podezření, strach a odmítnutí tzv. "normálním světem". Ponese označení: Nebezpečná a přenášející nákazu (AIDS), nepřibližujete se! Byl jsem zpočátku velmi smutný, pak rozhněvaný, pak jsem měl zase pocit, že ji musím chránit před světem. Nevěděl jsem kudy kam a stále se sebe ptal, jak mohu pomoci své dceři? Rozhodl jsem se dozvědět více o homosexualitě. Co je její příčinou? Dá se vyléčit? O příčinách homosexuality jsem se dozvěděl z internetu (např. http://homosexualita.004.cz/h-biologie). Druhá otázka tak rázem ztratila na relevantnosti, protože jsem zjistil, že to není onemocnění. Hodně jsem četl starší klinické studie a byl zmatený, neboť názory vyjádřené různými autory se zásadně lišily a závisely na jejich osobních názorech a bohužel i na tom, co se pokoušeli prokázat, než na skutečném výzkumu. Záporné pohledy byly často ovlivněny tím, že většina vědců byla věřícími katolíky. Má dcera mne nasměrovala na skupinu rodičů gay dětí. Uvědomil jsem si, že nejsem sám, kdo prožívá stejné pocity viny a smutku. Všichni sdíleli stejné pocity. Někteří rodiče se dokonce zlobili na své děti za to, že jsou homosexuální, a styděli se za ně před ostatními příbuznými a sousedy. Od té doby, co nám dcera řekla, že je lesbička, jsme s manželkou zjistili maximum informací o tom, co znamená žít s menšinovou sexuální orientací a náš vztah k dceři se velmi prohloubil. Dříve, když jsme o jejím trápení ještě nevěděli, se nám zdála být velmi vzdálená, nešťastná a občas netrpělivá při rozhovorech s námi. To všechno se diametrálně změnilo. Mohl bych o tom mluvit dopodrobna, ale mám pocit, že od oné ne tak vzdálené chvíle, kdy nám dcera všechno řekla, se všechno měnilo hrozně rychle. Jsem pyšný, že jsem její otec, ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný a uvolněný jako nyní a jsem rád, že jsem jí porozuměl.