004.cz

Mys dobrých nadějí

"Tak zase vzpomínám na lásku minulou. Chvíli ji proklínám, náladu pod nulou... " Těmito slovy začíná jeden z velkých hitů zpěvačky Hany Zagorové, která je tolik oblíbená u řady kluků zamilovávajících se do kluků. Právě tahle písnička, Mys dobrých nadějí, se ale stala osudnou i pro jednu dívku s brazilským příjmením - novinářku Andreu Cerqueirovou. Stala se mediálně známou v době svého dramatického odchodu ze Sládkovy strany SPR-RSČ.Když k republikánům vstupovala, nelíbilo se jí, že jsou všichni ostatní proti nim, a bláhově se domnívala, že to sládkovci myslí s lidmi dobře. Navíc jí imponovalo, že - podobně jako ona - i oni nesouhlasí s rozdělením Československa. V té době se také rozhodla žít s mužem, jedním ze Sládkových soukmenovců. Měla ho sice ráda, ale cítila, že to není to, co prožívala, když se ohlédla za ženou. Celý svůj dosavadní život urputně bojovala se svými utajovanými touhami. Snažila se je co nejvíce potlačovat. Bála se jich. Bála se, že kdyby dala své city najevo, dopadne to stejně tragicky jako kdysi, když jí bylo třináct let.

Už od raného dětství jsem věděla, kdo je to gay. Moje matka se se dvěma gayi kamarádila. Věděla jsem, že existuje láska ke stejnému pohlaví, ale sama jsem ještě nedokázala tímto způsobem pojmenovat svůj hluboký vztah ke své spolužačce.

Katka vlastně nebyla mou spolužačkou v pravém slova smyslu. Chodila do 7. A a já do 7. B. Právě proto jsem se vždycky nemohla dočkat přestávky, kdy budu moci být s ní. Alespoň na chvíli jí být nablízku. Byly jsme sice absolutními protiklady, přesto jsem chtěla kamarádit právě s Katkou. Na rozdíl ode mne to byla taková živelná holka. Holka do světa. Moc dobře se neučila, rodiče i učitele zlobila. Moje třídní učitelka mi často říkávala:
"Andreo, radím ti dobře. Nekamarádi se s Katkou! Má na tebe špatný vliv!"
Říká se, že se protiklady přitahují. Možná i právě proto jsem nedbala na učitelčiny rady a chtěla jsem s Katkou trávit co nejvíce času. Být stále s ní - a pokud možno sama. Občas jsem měla štěstí.
Jednou jsme s holkami pořádaly u nás doma takový malý mejdan. Celou dobu jsme se sice dobře bavily, ale já se nemohla dočkat chvíle, kdy ostatní holky odejdou a já zůstanu s Katkou sama.
Vzhledem k tomu, že jsme kamarádky, určitě vydrží až do konce, říkala jsem si. Vydržela.
"Katko, pomůžeš mi s nádobím?"
Ochotně zůstala, společně jsme myly nádobí, které se při mejdanu nakupilo, a já byla v tu chvíli v sedmém nebi. Ať jsem si to chtěla nebo nechtěla přiznat, prostě jsem ji milovala. Ale říci jí to? To v žádném případě. Hrozně jsem se bála. Měla jsem strach z její reakce. Přitom jsem tak nekonečně toužila říct:
"Miluju tě, Katko. "
Dusila jsem to v sobě a ten přetlak citů byl tak velký, že to muselo nějak ven. Ale jak? Rozhodla jsem se to dát na papír. Nechtěla jsem ale psát nějaký milostný dopis, který bych jí tajně strčila do školní brašny. V té době jsem se pokoušela psát básničky. Jen tak. Sama pro sebe. Tak jsem si řekla, že jednu z nich věnuji Katce. Předlohou se mi stala písnička Hanky Zagorové - Mys dobrých nadějí. Dodnes si tu básničku pamatuji:

Tak zase vzpomínám
na Katku Frausovou.
Jsem z toho blázínek,
ta holka je můj vzor.

Ona je báječná, světová jednička
a já jsem normální zasněná holčička.
Když stojím vedle ní,
vznáším se v oblacích.
Vím, mám to ztracený,
však já to vzdát nesmím.

Vždyť se i mně musí jednou ten zázrak stát,
že s Katkou promluvím o něčem báječným.
O něčem báječným,
co hlavu patu má.
Katka je nejlepší,
Katka je nejhezčí.

Ne, nejsem topení.
Já jsem jen stvoření,
stvoření bláznivý,
který jde Katce vstříc,
jen a jen Katce vstříc.

Přesně takhle to bylo. Přesně takto jsem to napsala, papír jsem složila a schovala do své tašky. Zapomněla jsem ale na spolužáky. Občas se stávalo, že někdo zabloudil do mé aktovky, když chtěl třeba opsat domácí úkol nebo si zapomněl pravítko a drze si chtěl půjčit to moje. Nevím, co zrovna jeden z mých spolužáků tehdy v mé aktovce hledal, ale moje básnička ho zaujala. Vrátit? V žádném případě!

Školní zvonek ohlásil začátek hodiny. Zrovna jsme měli češtinu. Sotva vešel učitel, spolužák se okamžitě přihlásil:
"Pane učiteli, Cerqueirová napsala moc zajímavou básničku. Můžu ji přečíst?"
"Proč ne. Pojď k tabuli," vyzval ho učitel a uvelebil se za katedrou. Spolužák předstoupil před třídu a četl. Já rudla a ostatní se smáli. Nejradši bych se na spolužáka vrhla, vytrhla mu papír z ruky a utekla. Místo toho jsem se krčila studem v lavici.
"No, to se ti skutečně povedlo, Cerqueirová," se smíchem konstatoval učitel, když spolužák dočetl, a s ironickým úšklebkem dodal, "víš co, já si to půjčím a přečtu to svým známým. Ti se určitě pobaví. "
Takhle znehodnotit moji lásku! Nebyla jsem schopna slova. Cestou ze školy jsem si přála být neviditelná. Češtinář nade mnou svým výsměšným postojem vynesl jasný ortel. Vykonán byl hned druhý den.
Ráno, když jsem se blížila ke školní budově, už z dálky jsem viděla obrovský nápis načmáraný křídou na školních vratech:
"ANDREA JE TEPLÁ. "
Rozbrečela jsem se. Katka nápis přehlédnout nemohla. Vzápětí se dozvěděla od ostatních o mé nechtěně zveřejněné básničce.
"Tak tohle už nikdy v životě nedělej," rozčílila se na mě, "mysleli by si, že jsem TAKY teplá. "
To byla poslední slova, co mi řekla. Několik dní jsem pak probrečela. Takový konec našeho krásného kamarádství a mé skrývané platonické lásky jsem nečekala. Od té chvíle až do konce naší školní docházky na mě Katka už nikdy nepromluvila. Škola skončila a my jsme se už nikdy neviděly.
Mým "mysem dobrých nadějí" se mi všechny mé naděje na lásku zhroutily. Od té příhody jsem se bála dát najevo své skutečné city. Měla jsem strach, že se mi budou ostatní smát a svým výsměchem je znehodnocovat. Zablokovala jsem se. Uzavřela jsem se sama do sebe. Ze strachu jsem se dokonce snažila sama sebe přesvědčit, že jsem na kluky. Nikdy jsem ale v přítomnosti kluka necítila to, co v přítomnosti holky. Dlouhé roky jsem ale svoji náklonnost k dívkám v sobě potlačovala a čekala na zázrak. Žádný se však nekonal. Až ve svých 27 letech jsem to nevydržela. Zamilovala jsem se až po uši do krásné dívky. Ale smůla! Byla vdaná a na vztah se ženou v životě ani v nejmenším nepomyslela. Přesto až s ní jsem si byla schopna přiznat, že jsem lesbická. Řekla jsem jí to. Reagovala skvěle. Všechno jsme si vysvětlily a dodnes jsme výbornými kamarádkami a navzájem se respektujeme.
A mně se tím zase vrátil můj "mys dobrých nadějí". Věřím, že přijde den, kdy na něm nebudu sama.

Mys dobrých nadějí - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2018 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |