004.cz

Labyrint života

I když si člověk myslí, že ho nic v životě nemůže rozhodit a že má své zásady, které nikdy neporuší, najednou se kdosi objeví a jeho životní karty se okamžitě zamíchají úplně jinak, než by si představoval. Právě takovou situaci zažila Hanka. Vystudovala herectví a po škole dostala angažmá v oblastním divadle, aby si hledala tu správnou cestu v labyrintu svého života. Odvahu vstoupit do něj dostala ještě jako studentka.

Při studiu herectví jsme museli absolvovat různé předměty a různé semináře. Některé byly skutečně zvláštní a pro nezasvěceného člověka možná až nepochopitelné. Na jeden takový seminář nezapomenu. Přijela jej vést lektorka až z Walesu. Jmenovala se Tracy.

Když se na začátku semestru objevila v herecké učebně, okamžitě si získala můj respekt a sympatie. Na první pohled z ní vyzařovala její neopakovatelná a silná osobnost. Cítila jsem z ní ohromnou tvůrčí energii. Dokázala nás získat a nadchnout pro vše, co jsme s ní měli provádět. Každý se chtěl samozřejmě předvést před ostatními a být nejlepší. Já jsem ale nechtěla být nejlepší kvůli ostatním, nechtěla jsem se předvádět před ostatními. Snažila jsem se být jedničkou kvůli Tracy. Hlavně ji jsem chtěla co nejvíce zaujmout, jen aby si mě více všímala.

Vymyslela si pro nás jakýsi "labyrint života". Bylo to cvičení, kterým jsme se učili všemi lidskými smysly vnímat sami sebe navzájem. Zrakem, sluchem, čichem, chutí, hmatem. Pocitově a smyslově jsme procházeli celým životem od narození, přes dětství, dospívání až po smrt. Je to těžko popsatelné, ale bylo to dokonale fascinující. Tracy mě fascinovala hlavně tím, s jakým nadšením nás do "labyrintu" zapojovala.

Do té doby jsem si nedokázala představit, jak může vypadat vztah mezi dvěma ženami. Brala jsem jako přirozené, že holka má chodit s klukem, a taky jsem jednoho měla. Ale s příchodem Tracy jako by byly všechny mé předchozí sny bezcenné. Její spalující pohled, podmanivý hlas, nádherná ženská postava a dokonalý pohyb - to všechno násobené její lidskou energií mě ohromovalo. Nemohla jsem se dočkat každé hodiny, kterou jsme měli trávit s ní. Chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem jí být neustále co nejblíže.

Tracy ale byla také jen člověk. Měla své dny, kdy byla veselá, sršela humorem - byla jsem šťastná spolu s ní. Byly i dny, kdy byla smutná, a já její smutek cítila okamžitě zarytý i pod svou kůží. V tu chvíli jsem to byla právě já jediná, kdo k ní přicházel a snažil se ji trochu rozveselit.

Součástí našeho cvičení bylo i společné zpívání. Tracy nás učila jednu waleskou písničku. Moc se mi líbila a chtěla jsem ji mít nahranou.
"Dobrá," řekla Tracy, "odpoledne budu mít volno, můžeme se sejít a natočit to. "
"Jen my dvě?" zeptala jsem se nejistě.
"Ano, jen my dvě," přitakala Tracy.
Původně jsem si myslela, že si od Tracy půjčím kazetu a nahraji si ji. Tohle ale bylo daleko víc vzrušující.
Stály jsme v učebně blízko sebe, před námi jeden mikrofon. Cítila jsem podivné chvění, ale zároveň jsem se nemohla dočkat, až v té nádherné waleské písni zazní její hlas. Z prvních tónů mi začala naskakovat husí kůže. Zavřela jsem oči. S prvními slovy první sloky jsem se začala jakoby zbavovat zemské přitažlivosti. Do prvního refrénu dávala Tracy snad celé svoje srdce. Jak jsme tak stály těsně vedle sebe, cítila jsem její dech, vibrující hlasivky a při druhé sloce i jemný dotek ruky. Tím dotykem se do mě vlévala další a další energie, kterou Tracy tak překypovala.

Chtěla jsem ji ale ještě víc. Mám ji za tu ruku chytnout? Nebude si to vysvětlovat divně? Průlet pochybností mojí hlavou trval jen zlomek vteřiny. S dalším nádechem jsem její ruku pevně stiskla. Pokračovala dál a dál a dál. Při druhém refrénu jsem toužila podívat se jí do očí a nechat se spalovat jejím pohledem. Velice pomalu a opatrně jsem natočila hlavu. Ve stejný okamžik udělala Tracy to samé. Její pohled mě hypnotizoval a já jsem toužila, aby i ona z mých očí vyčetla to, po čem jsem v tu chvíli tak toužila. Pomalu dozpívávala tu krásnou waleskou píseň. Hudba utichla. Jako dvě sochy jsme stály proti sobě, držely se za ruce a čekaly, co bude dál. Mám jít ještě blíž? Pochopí z mého pohledu to, co chci právě teď udělat? Připadalo mi to jako ta nejpřirozenější věc. Nic jiného přece v tuto chvíli nemůže nastat.

Tracy to pochopila.
Náš první polibek. Poprvé jsem políbila ženu. Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo, jako nikdy před tím.
Když jsem odcházela z učebny s nahrávkou v kapse, myslela jsem, že to na mě musí každý poznat. Kdyby každý poznal to, že jsem zamilovaná, to by mi nevadilo. Domnívala jsem se ale, že každý na mně vidí, jak bláznivě jsem se zamilovala do Tracy.

V následujících dnech a týdnech jsem se díky ní naučila tento svůj stud a obavy překonávat. Začaly jsme spolu trávit stále více času. Nebylo zbytí, musela jsem se rozejít se svým přítelem. Už jsem mu nemohla nic nalhávat.
Půl roku poté jsme spolu prožily naše společné Vánoce. S příchodem nového roku a zkouškového období jsme se musely rozloučit. Tracy se vracela domů. Co bude dál? Odstěhovat se za Tracy? To nešlo. Těžko bych ve Walesu našla práci. Že by Tracy zůstala v Praze? To také nešlo. Ona měla svoji práci na ostrovech. Naše šťastné společné období muselo skončit.

"Přeji ti to, co přeji i sobě," řekla mi Tracy na rozloučenou.
Pochopila jsem. Když člověk člověka skutečně miluje, jeho největším přáním je, aby ten druhý byl šťastný. A třeba i bez něho.

Stejně jako jsme nezapomněly na naši lásku, která byla mou první, nikdy jsme nezapomněly na sebe a zůstaly jsme kamarádkami, i když jen na dálku.

Labyrint života - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2017 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |