004.cz

Den třetí – Průvod Hrdosti

Během trvání našeho kurzu jsem dospěl k nemilému zjištění, že není možné jen tak nepřijít na přednášku, aniž by si toho ostatní nevšimli a hned se neptali, co s dotyčným je, a při nejbližší příležitosti to nesdělili v dobrém úmyslu někomu z vedení. Po zkušenostech s první cestou do Jeruzaléma jsem se nakonec rozhodl, že v den, kdy pojedu na Průvod Hrdosti, mě oficiálně rozbolí hlava.

Ráno jsem se pokusil nikým nepozorován zmizet z hotelu, ale to se tak docela nezdařilo. Ve vrátnici jsem potkal ředitele kurzu, jak si to šine na snídani. I šel jsem s ním. Využil jsem hned tradiční otázky – How are you? – a začal mu líčit, jak mě celá hlava třeští a jak se vůbec cítím zle. Vzal to s pochopením. Poté, co jsem se dobře najedl a ředitel kurzu odešel přednášet, vydal jsem se rovnou na autobusové nádraží.

Za hodinu a půl jsem byl v Jeruzalémě. Nejprve mě čekalo setkání s Kateřinou, dcerou mé spolužačky z kurzu hebrejštiny a zároveň sestrou jediného českého košer vinaře v jedné osobě. Kateřina se živí jako zahradní architektka, což je v Izraeli dost prestižní profese. Díky ní jsem se v Jeruzalémě seznámil s několika zahradami jejích kolegů a s jednou, na které se i sama podílela. Při rozhovoru s ní jsem se utvrdil v jednom dojmu - sami izraelští Židé, i ti, kteří nežijí v zemi příliš dlouho, jsou zprávami ze sdělovacích prostředků zpracováni tak dobře, že mají o svoji bezpečnost znatelně větší strach než náhodný turista. Kateřina mě například varovala, abych nechodil sám do volné přírody – to kvůli hrozbě palestinských ostřelovačů. Kdybych se jí zeptal na Staré Město, určitě by mě od jeho návštěvy také zrazovala. Povídali jsme ještě dlouho o životě v Izraeli a také o keřích a o kytkách, až se zvolna přiblížil čas, kdy se Kateřina potřebovala rozloučit. Shodou okolností se tento čas shodoval s časem, který jsem potřeboval, abych se v pohodě dostal na výchozí místo Průvodu Hrdosti, na Kikar Cijon (Sionské náměstí).

Už dlouho předtím, než jsem tam došel, jsem kolem sebe viděl spousty lidí, kteří šli stejným směrem. V místech, kde začínala zóna vyhrazená pro průvod, jsem byl podroben důkladné osobní prohlídce. Než jsem došel na samotný Kikar Cijon, potkala mě podobná prohlídka ještě dvakrát, což bylo velmi dobře.

Původně jsem se měl sejít ještě s Magdou, její přítelkyní a s Ivanou, ale nějak během týdne selhalo telefonní i internetové spojení, tož jsem se spolehl na řízení shůry. Postavil jsem se do stínu na kraj náměstí a sledoval odtud dění okolo sebe. Všude mraky lidí a odevšad sem přicházeli další. Za chvíli jsem spatřil Ivanu s Magdou. Obě byly překvapené, protože od mého odjezdu zásluhou nefungující techniky o mě nevěděly vůbec nic. Hluk a vřava rostla a všude s tím rostla i radost, kterou mohl člověk téměř nahmatat rukama. Vrátila se sem šedesátá léta. Pořadatelé to vycítili a z reproduktorů se začala linout muzika ve stylu hippies.

Přicházela druhá hodina s poledne. Na vyvýšené místo vystoupil první řečník. V tu chvíli jsme všichni poznali, že jsme v Izraeli a nikde jinde. Odkudsi z kraje náměstí se začalo ozývat divoké pískání na píšťaly. Ukázalo se, že zde vznikl pokus o vzdoromanifestaci, o kterou se snažila skupinka ultraortodoxních mladíků. Jejich pokus oslaboval zejména fakt, že na některých z nich byla opravdu hodně vidět jejich čtyři procenta. Nicméně dobrou čtvrthodinu jim ten jejich pokus vydržel. Kol hakavod!

Když je policie vykázala do patřičných mezí, pokračovaly projevy už nerušeně. V jednom místě náměstí se mezitím vytvořila separovaná skupina lidí. Uprostřed nich stál plamenný řečník a ačkoliv z mého místa nebylo slyšet, co říká, bylo zjevné, že se jeho řeč pramálo shodovala s projevy, které byly pronášeny z vyvýšeného místa.

Co říkali řečníci, bohužel nevím. Moje hebrejština dosud není tak dobrá, abych se chytal, a moje kamarádky se zase příliš nechaly vtáhnout do dění, než aby mi byly ještě schopny poskytovat překlad.

Když projevy skončily, průvod vyrazil. Minuli jsme plamenného řečníka i s jeho skupinkou a stoupali ulicí Ben Jehuda. Nad průvod se zvedlo několik různě barevných balónových bran, z jiných míst byla v tu chvíli spousta balónů vypuštěna do vzduchu. Vedle transparentů týkajících se práv gayů a lesbiček nesly se nad průvodem transparenty žádající vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a všech jeho otázek a také transparenty žádající dodržování lidských práv všude ve světě. Je mnoho věcí, o kterých Izraelci vědí, že se dotýkají jich samotných, i když se dějí třeba na opačném konci země.

V celé té pestré směsici lidí jsem viděl jen jednoho transvestitu a jen dva tři další nápadněji oblečené člověky. Ostatní jako by říkali: Nejsme jiní než většina a nechceme se tak tvářit, chceme být braní jako obyčejní lidé.

Ještě jsme nevyšli z ulice Ben Jehuda a na balkónu jednoho z domů se odehrál nejveselejší incident celého průvodu. Vyběhl tam jeden starší ortodoxní Žid a začal troubit na šofar. Pro vás, kdo jste méně obeznámeni s židovskou tradicí, dodám vysvětlení. Šofar je dutý beraní roh, který vydává kvílivý zvuk. Troubením na něj byl dříve ohlašován soud nebo oznamován požár či jiné hrozící nebezpečí. Tak nevím, jestli už třeba nejsem někde v klatbě…

Průvod pomalu směřoval do Parku Nezávislosti. Občas se podařilo potkat mezi lidmi okolo přihlížejícího snaživce, který se nám snažil vysvětlit, že to celé je bláznivost a že bychom se konečně měli vzpamatovat. Výrazně však převažovali ti, kteří nám dávali otevřeně najevo svoje sympatie a prožívali radost průvodu spolu s námi. I počasí nám dávalo najevo, že je s námi jedna ruka. Do Izraele začal proudit vzduch od Sahary a to znamenalo silné oteplení.
Musím se zmínit ještě o jednom zajímavém člověku. Byl jím přívětivý usměvavý, asi čtyřicetiletý lubavičský chasid, který mezi námi procházel, každou chvíli se s někým zastavil na kus řeči a laskavým slovem a nabízenými cédéčky se nás pokoušel přesvědčit o svém názoru na homosexualitu, se kterým sice nemůžu souhlasit, ale který on sám nikomu nevnucoval. Když někde zjistil, že nepochodí, šel klidně o dům dál, z tváře se mu přitom neztrácel jeho přirozený přívětivý úsměv.

Zvolna jsme došli do cíle. Okolo parku již strážilo velké množství policistů. Když tam došla naše skupinka, byla všechna místa ve stínu již obsazená a tak nám nezbylo než se opékat na slunci. Na pódiu postaveném uprostřed parku se chystal hapenning.

Ve svých myšlenkách jsem se chtě nechtě vrátil k těm nešťastníkům, kteří se na samém začátku pokusili celou akci přepískat. Ve své podstatě to totiž byli skutečně nešťastní lidi. Vyrostli v podmínkách, kde každičký úkon byl přesně předepsán a upraven náboženskými pravidly – ranním vstáváním počínaje (kterou nohu přitom jako první postavit na zem) a vykonáváním tělesných potřeb konče (kterou rukou se utřít a na kterou světovou stranu smět být obrácen). Vyrostli v rodinách, kde byla celá rodina těmito předpisy zglajchšaltovaná do jednotné formy a kde málokdy slyšeli: tohleto můžeš, když se ti chce, a tohleto nemusíš. Vyrostli v prostředí, kde byla otázka jejich orientace naprostým tabu a kde byli vedeni k naprosté ignoranci svých potřeb a k sebepotlačování. Cožpak z nich mohlo vyrůst něco jiného než nešťastné bytosti, které nakonec považují za největší zlo dávat své přirozenosti volnost?

A tady se dostáváme k jednomu z hlavních problémů, které izraelské židovské gaye trápí – k problému tolerance a jejího sepětí s duchovními hodnotami. Izraelské židy lze rozdělit na dvě velké skupiny, mezi nimiž sice existují volné přechody, nicméně mezi nimiž zeje hluboká názorová propast. Jednu skupinu tvoří zbožní – jejich převážná část se drží naprosté většiny tradic a ortodoxního judaismu. Tito lidé v horším případě odmítají přijímat gaye takové, jací jsou, v lepším případě nevědí, jak se k nim stavět a tak je ignorují. Druhou skupinu a takřka opačný pól tvoří sekulární Židé, kteří se považují za Židy pouze jako národ, nikoli už jako náboženská skupina. Ti nemají naprosto žádný problém s přijímáním gayů, prozměnu ale zase ignorují duchovní hodnoty a tradice. Mají averzi ke zbožným, protože sami jsou málo tolerantní k náboženským zvyklostem, nadto jim zbožní zasahují do občanských práv a zbožní mají zase averzi k sekulárním, protože sami nejsou tolerantní ke změnám a k novinkám, a nadto se mezi sekulárními výrazně vytrácí vzájemná lidská slušnost. Jseš-li gay, který chceš být přijímaný svým okolím a vyznávat tradici nebo duchovní hodnoty Židů, bylo by pro tebe nejlepší se rozpůlit. Jseš-li lesbička, potom paradoxně nemáš téměř žádný problém – Tóra se o tobě nezmiňuje a v Talmudu je o tobě jen velice okrajová zmínka.

Jak jsem se tak spolu s vámi ubíral myšlenkami, happening v Parku Nezávislosti se už stačil dobře rozjet. A bodejť by ne, když na úvod dali pop-music v blízkovýchodním stylu. To je muzika, která vás zvedne ze země, ať už je vám blízký styl, který chce. Odolat orientálním rytmům ve zmodernizovaném pojetí je prostě těžké pro kohokoli. I pro mě, pro kterého má moderní muzika srovnatelné kouzlo jako žena.

Kousek od nás na tuhle muziku tančila dvojice ladných polonahých kluků. Dívat se na ně bylo příjemné po všech stránkách.

Když orientální rytmy dozněly a dvojice si chtěla trochu odpočinout, došel k nim usměvavý chasid, o kterém už byla řeč. A že nedá jinak a že se s nima oběma musí vyfotit. Vzbudil tím patřičný zájem. Ortodoxní Žid, který by se dobrovolně chtěl fotit se dvěma gayi, kteří se naplno hlásí ke své orientaci, to tu opravdu ještě nebylo. Pak se sice ještě pokusil o nějaké přesvědčování, ale byl slušně odmítnut a tak se vzdálil.

Happening pokračoval popem v evropském a americkém stylu. To se přiznám, nebyl můj šálek čaje. A protože do večera už se nic dalšího nechystalo, odešel jsem od svých kamarádek a vydal jsem se na cestu zpátky do Tel Avivu.

Den třetí – Průvod Hrdosti - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2018 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |